(NĚCO MÁLO Z HISTORIE…)
Secesní palác Koruna stojí na dolním konci Václavského náměstí. Na vrcholku této zajímavé stavby – na střeše šedé budovy se skví zlatá perlová koruna obklopená obřími sochami svalovců, duchovitých ochránců celého paláce.

Právě před sto lety byla v Praze vypsána architektonická soutěž na stavbu nového polyfunkčního paláce na exponované parcele přímo na tzv. Zlatém kříži – tedy na rohu třídy Na Příkopě a Václavského náměstí. Investorem byla firma s dlouhým názvem: První česká všeobecná akciová společnost pro pojišťování na život. Ta zakoupila tři staré domy tvořící nároží. Šlo o cenné stavby, které by dnes jistě chránil památkový zákon, jejich historie sahá totiž až k období založení Nového Města pražského, tedy do čtrnáctého století. Nejcennější byl nárožní dům, zvaný U Špinků (podle majitele Jana Špinky z Helfenthalu), který měl barokní průčelí. V devatenáctém století tam byla zřízena proslulá vídeňská kavárna, již navštěvovali také pánové František Palacký a František Ladislav Rieger.

Koruna je bezesporu nejvýznamnější Pfeifferovou stavbou. Vytvořil pro tu dobu typický velkorysý palác pražské city s železobetonovou konstrukcí, který spolu se souběžně stavěnými budovami Šupichových domů (Rokoko), paláců Hvězda (Melantrich) a Lucerna patří k typickým ukázkám multifunkčních pražských staveb té doby. Městská vyhláška správně trvala na všestranném využití bankovních domů: musely zde být nejen obchody a kanceláře, kulturní a společenské prostory a služby, ale požadovaly se i byty a ateliéry v horních patrech, aby nebyla budova večer mrtvá. Využit byl i suterén: tam byly pověstné lázně a také biograf. V přízemí se nacházely obchody s výkladci do ulice i velkorysá pasáž na výšku tří pater. V prvním patře byla samozřejmě kavárna a restaurace, pak následovaly kanceláře a byty.

Dům dostal elegantní kabát ve stylu pozdní geometrické secese a sochařskou výzdobu Vojtěcha Suchardy, který vytvořil i symbol světelné koruny na vrcholu nárožní věže. Efektní byla zejména pasáž s horním osvětlením a mohutnou kupolí v místě jejího zlomu. Tu tvořilo 3 800 krystalů z broušeného skla (během nepříliš vydařené rekonstrukce z 80. a 90. let byly ovšem nahrazeny prvky z litého skla a zmizely i četné další původní detaily).

Zajímavé věci se odehrávaly v Koruně i v následující letech. V nejvyšším patře měl ateliér známý architekt Ladislav Machoň. Jeden z jeho asistentů mi kdysi vyprávěl, že tento vášnivý milovník koní po nějakém bujarém večírku vyjel na svém hřebci po schodišti až do podkrovního studia. Machoň navrhl ve spolupráci s prof. Františkem Kyselou v roce 1913 interiér kina v čistě kubistických formách. Ten byl bohužel později zcela zničen a biograf proměněn ve skladiště. Zanikly i lázně – dnes je v této části suterénu třípodlažní prodejna gramodesek. V roce 1935 pak Machoň – tentokrát již v čistě funkcionalistickém stylu - projektoval interiér známého automatu Koruna. Zařízení bylo z chromové oceli, stěny obloženy béžovými skleněnými deskami (tzv. opaxitem). Neonová reklama na portálu byla dílem známého designéra Ladislava Sutnara. Automat se samoobslužným provozem byl tenkrát v Evropě novinkou. Vynález se zalíbil Britům – a tak Machoň musel navrhnout zrovna takový i na londýnské Oxford Street.

Lidé chodívali do automatu Koruna na levné obědy, na jahodový koktej... Později byl  automat dost necitlivě přestavěn a na začátku 90. let definitivně zanikl. S nostalgií na něj ale pamětníci stále vzpomínají… A ty krásné historky! Třeba ta, jak si jeden pán koupil párek a donesl si ho k jídelnímu pultu. Pak si ještě zašel pro pivo a když se vrátil, viděl, jak mu jednu nožičku párku okusuje ošuntělý bezdomovec (kterých tu bylo vždy dost). Pán to ale nechtěl vzdát a tu druhou začal jíst z opačného konce. Když pak odcházel, všiml si, že se spletl a ten jeho párek leží na talíři nedotčený o kus dál…